Jak je nebezpečné snít americký sen

Mnoho vody již uplynulo ve Vltavě a v Mississippi od doby, kdy byl pan Vytížený poslán na nějakou velice důležitou konferenci až za oceán. Jako řadový člen delegace jel spíše sbírat zkušenosti. A některé stály za to.

Konference se odehrávala na Floridě, nicméně v plánu cesty bylo také setkání s partnery v New Yorku. První zajímavou zkušeností bylo, že se do velikého žlutého taxíku vejdou čtyři Evropané, dlužno podotknout se svými zavazadly, jen s vypětím všech sil. Auto bylo totiž zevnitř mnohem menší, než vyhlíželo zvenčí. Když pan Vytížený cpal kufr na zadní sedadlo již obsazené jeho kolegy, vzpomínal na menší, ale co do vnitřního prostoru detailně vyřešená auta domácí provenience, s jistou dávkou nostalgie.

Newyorská mise proběhla úspěšně, tedy bez následků i výsledků. Druhý den vyrazili již vnitrostátní linkou na Floridu do místa konání konference. Od 11. září, kdy padla po teroristickém útoku dvojčata, neuplynul ještě ani celý rok, což se projevovalo komplikacemi při odbavení na vnitrostátních letištích. Jelikož nebyla dosud všechna vybavena potřebnou technikou, byli podezřelí cestující z exotických zemí podrobováni prohlídce zavazadel, což se odbývalo přímo v letištní hale na stole. Dva zamračení příslušníci Národní gardy, po zuby ozbrojení, otevřeli kufr a prohrabali jej s nebývalou důkladností. Podezřelé jim bylo kde co, třeba pasta na zuby neznámého názvu nebo kolínská. Výsledkem prohlídky byla hromada asi dvakrát větší, než kufr. Členové delegace spolu se všemi kolemjdoucími cestujícími se tak například mohli důvěrně seznámit s veškerým spodním prádlem a dalšími dámskými proprietami jediné ženské účastnice výpravy.

Obzvlášť pohoršlivě sledovaly probírku těchto intimit kolemjdoucí ženy zahalené do hidžábů a burek. Ty ovšem byly držitelkami amerického pasu, takže se na ně tento poněkud potupný proces nevztahoval, týkal se jen cizinců z podivných zemí, jako je třeba Čečensko nebo Česko.

Složení věcí zpět do kufru zabralo neméně hodinku, ale nakonec se vše v dobré obrátilo a výprava vyrazila taxíkem do luxusního hotelu, kde měla probíhat konference.

Hotel byl poměrně daleko za městem, přímo na pobřeží. Už se setmělo. Po čase se v dohledu objevil zvláštní zářící objekt. V první chvíli cestující nabyli dojmu, že jde o nějaký místní Disneyland. Do noční tmy svítil zdaleka velký palác, který vypadal jako nějaký kříženec zámku z ruské pohádky a domečku Barbíny. Stěny svítily jásavě růžovou a veškeré doplňky a zdobení byly jasně bílé, jako ze šlehačky. Celkový dojem – čerstvý marcipán.

Ukázalo se, že tato krásou oplývající budova je hledaný hotel. Brzy zjistili, že je nejen luxusní a zatraceně drahý, ale že jde také o federální chráněnou historickou památku, protože zde stál již před více než sto lety. Pan Vytížený si v duchu řekl, že ne vše je nutno Strýčku Samovi závidět.

Interiér a ubytování bylo ovšem supermoderní, luxusní. Bylo na tak špičkové úrovni, že někteří účastníci měli vážné potíže s ovládáním základních prvků interiéru, například se sprchou, masážní vanou a dalšími záležitostmi. Drobný incident způsobil člen výpravy kuřák, který v domnění, že popelník na stole je popelník, si v klidu zapálil. Spustil tím požární alarm a asi za minutu vtrhl do jeho pokoje mohutný hasič (barvu jeho pleti neuvedl, dnes už si raději není schopen vzpomenout), který mu vysvětlil, že kouření je všude zakázáno a příště by celý poplach musel zaplatit.

Jak vyplynulo z později sepsané zprávy o služební cestě, konference proběhla veskrze úspěšně a byla velmi obohacující. Naši účastníci však byli na místní poměry chudí. Jít na večeři do hotelové restaurace by byla ekonomická sebevražda. Vyrazili proto druhý den večer mimo hotel sehnat něco k jídlu. Prý půjdou-li cestou doprava, narazí na nějaké obchody a restaurace.

Šli podél pobřeží po cestě lemované typickými haciendami, ve kterých trávili svůj zasloužený odpočinek movití důchodci. Silnice byla liduprázdná, ani u ní nebyl chodník. Taky proč, jen blázen by šel do hospody nebo na nákup skoro dva kilometry pěšky. Přesto potkali nějaký pár, jdoucí v opačném směru. Oba jim už z dálky mávali a srdečně zdravili „Hallo! Hallo!“ Pan Vytížený nejprve došel k názoru, že protijdoucí jsou asi trochu mentálně narušení, ale po chvíli mu došlo, že jde o místní sportovce chodce, kteří se vzájemně zdraví podobně jako u nás vodáci nebo trampové.

Pobřeží zde vytvářelo mezi plážemi skalnatý výběžek, na němž vzbudila pozornost jakási hromada zčernalých polorozpadlých fošen. Na jinak vzorně čistých a uklizených plážích působila jako pěst na oko. Co to může být?

Při bližším ohledání vyšlo najevo, že poblíž hromady prken je nějaká cedule. Na ní stálo, že jde o památku federálně chráněnou, protože fošny jsou pozůstatkem první rybářské hospody na tomto pobřeží, snad z 18. století. Inu, historie je pojem relativní. Pan Vytížený si v duchu řekl, že s domácími účastníky konference nebude hovořit o tom, že se zrovna těší na oslavy 650. výročí vzniku střední školy, kterou kdysi navštěvoval. Asi by to nemuselo být přijato příznivě.   

Kousek dál potkali dalšího člověka. Nezdravil, jen stál na břehu oceánu, zasněně hleděl do nekonečné dálavy a pojídal nějaký sendvič. Bylo zřejmé, že veškerou domácnost a soukromý majetek má s sebou a chystá se k spánku.

Konečně dorazili na malé náměstí, spíše náves, kterou lemovaly obchody a restaurace. Obhlíželi jednotlivá zařízení, když v tom všichni strnuli. Z jednoho fast foodu právě vyšla spokojená rodinka se spoustou papírových tašek nacpaných smaženými lahůdkami. Pohled to byl nevídaný.

Na návsi stály čtyři postavy, otec, matka a dva potomci, chlapec a děvče. Jejich tělesné proporce odpovídaly téměř dokonale reklamní figuře, kterou má ve znaku jedna francouzská firma, vyrábějící pneumatiky. Všichni byli stejní. Vlasy barvy ohně, pihovatá sněžně bílá pleť. Na pravidelný výlet za potravou zvolili i stejný obleček. Musel být vyroben ze zvlášť pružného materiálu, neboť vytvářel na jejich poddajných tělech zcela pravidelné vrstvy, pásy, stejné, jako je má zmíněný francouzský reklamní panáček. Tento oděv měl zajímavou vlastnost – praktiky zcela potlačil veškeré druhotné pohlavní znaky, takový gender v praxi. Žili patrně veselý a bezstarostný život, což bylo lze soudit z veselého pestrobarevného vzoru modelu, do něhož byli nadití. Tropický vzor a la Havaj, ve kterém převládala žlutá, oranžová a červená, se skvěle vyjímal na jejich kulovitých tělech a na rozesmátých tvářích bylo znát, jak se již těší na konzumaci obsahu papírových tašek, jimiž byli obloženi.

Účastníci konference zůstali stát jako zkamenělí. Něco takového dosud nikdo z nich neviděl. Aniž se domluvili, obloukem se vyhnuli fast foodu, ze kterého vyšla pestrobarevná rodinka a zapadli do vedlejšího steak housu. Ačkoliv tak dobrý T–bone steak pan Vytížený nikdy nejedl, nemohl se na tu lahůdku soustředit, stejně jako na vychutnání si dobrého piva ve vedlejším Irish pubu. Před očima se mu stále zjevovala pestrobarevná naducaná rodinka.

Zdálo se mu o nich i v noci. A ne jen jednou. Tento americký sen si přivezl s sebou domů a zdával se mu s většími či menšími přestávkami ještě dlouho, ve více variantách. Jednou se rodinka cpala, což v něm vyvolávalo pocit hladu, jindy již dojedla a zachvácena další vlnou žravosti vrhala se na něj samotného. To volal ze spaní o pomoc a budíval se zpocený a vyčerpaný. Jeho americký sen jej trápil dlouho, ale časem přece jen poněkud pominul. To když se podobné figury začaly objevovat i u nás a postupně se staly běžnou součástí naší reality. Naštěstí.

Naštěstí?