Jak je nebezpečné vyvěsit vlajku

Všechno se to vlastně seběhlo jako souhra několika náhod. Pan Slušný nedopatřením, sháněje jakési doplňky do kuchyně, zabloudil v supermarketu na rozhraní oddělení hraček a jiných věcí pro děti a mládež a sportovních pomůcek.

Motal se trochu v prostředí jemu neznámém a jak tak hledal cestu do jeho srdci blízkých sekcí, jako jsou nápoje a lahůdky, utkvěl mu zrak na malém, nenápadném balíčku, který ležel v regálu až u samé podlahy velkoprodejny.

Na igelitovém obalu se skvěl výrazný nápis „Vlajka“. A aby nemohlo dojít k mýlce, byl zde také vyveden obrázek české vlajky. Pan Slušný si uvědomil, že sám žádnou vlajku doma nemá a že vlastně nikde při svých nákupech nebo procházkách městem nezaregistroval, že by byla česká vlajka někde ke koupi, snad kromě obchodů se suvenýry pro turisty, kde ovšem byla zpravidla součástí nějakého upomínkového předmětu, trička, čepice a podobných věcí.

Pan Slušný se tak trochu zasnil. Vzpomněl si na svá dětská léta na malé vesnici, kde vždy u příležitosti státního svátku vyvěšoval nejprve děda, později již on sám, na fasádu rodného domku vlajku, ještě předválečnou, kterou děda přes válku schovával kdesi za trámem na půdě. Měl jen tu jednu, jinou, bez ohledu na tehdejší zvyklosti, nevyvěšoval.      

Ani nevěděl jak, ale v tu chvíli již sáček s vlajkou ležel v nákupním košíku. Vlajku by přece měl mít doma každý, pomyslel si pan Slušný a spokojeně se odebral k domovu.

Až večer se dostal k tomu, aby vlajku vybalil. Igelitový sáček obsahoval řadu dalších informací, například dva štítky. Na jednom bylo uvedeno, že materiál, z něhož je vlajka zhotovena, je 100% nylon. Druhý štítek ovšem tvrdil, že jde o 100% polyester. No, jako by na tom záleželo. Dále zde bylo uvedeno výrazným písmem, že jde o zboží pro fanoušky. Proč ne. Samozřejmě, vlajka byla vyrobena v P.R.C., což přeloženo do češtiny není žádné sprosté slovo, ale Čína. Potěšilo jej, že i v tak vzdálené zemi znají naši vlajku.

Vlajka měla všech pět P: poměr stran 3:2, pruh bílý, pruh červený, pronikající mezi ně modrý klín i provázek na upevnění na žerď. Pan Slušný byl zcela spokojen. Seděl ve svém oblíbeném křesle, popíjel oblíbené vínko a zálibně si prohlížel vlajku, kterou rozestřel na gauči. Krásnou vlajku máme, pomyslel si. A v tu chvíli mu to došlo. No to je ale náhoda! Vždyť zítra je státní svátek! No tak když už jsem ji koupil, tak ji taky vyvěsím, kdy jindy bude zase taková příležitost!

A jak pravil, tak učinil. V půlnoci již vlajka hrdě vlála na jeho balkóně a sdělovala kolemjdoucím, že státní svátek již započal.

Druhý den, znaven noční výrobou žerdě a množstvím vypitého vína, vstával pan Slušný poněkud později. Nemohl tedy zaznamenat, co se mezitím událo v hodinách ranních a dopoledních.

Zde je dlužno poznamenat, že pan Slušný si ve večerní euforii plně neuvědomil, že již nežije na vesnici, ale ve velikém paneláku, který má na 200 bytů a v němž žije několik set lidí. A že na jeho světlé fasádě se červenomodrobílá vlajka poměrně výrazně vyjímá. Již za ranního kuropění se z jeho vchodu vybatolila mladá rodinka a zamířila ke svému autu, jímž hodlala odjet na sváteční výlet.

„Tyjo, jako vidíš to?“

„Jako co?“

„No jakože tu vlajku, hele, tam v pátým patře na balkóně!“

„Jako jakou vlajku? Proč vlajku?“

„No támhle, ty to jako nevidíš?“

„No jo, tyjo, fakt vlajka. To jak tam bydlí ten chlap, že jo?“

„Chápeš to? Tak von jako vyvěsí vlajku! Copak tady lidi jakože vyvěšují vlajky? A jako proč?“

„No asi že je dneska jako ten svátek.“

„Svátek, to jako jo, ale copak tohle lidi dělaj? Ňákej divnej, ten chlap.“

A kroutíce hlavami, odcestovali užít státní svátek.

Krátce nato se v přízemí, samozřejmě jako vždy čistě náhodou, sešla paní domovnice s paní Šprechtovou, která se starala o úklid domu, aby probraly poslední novinky ze života jim svěřených občanů. 

„Paní Šprechtová, viděla jste to? No já jsem zůstala jako zkamenělá!“

„A co jako myslíte?“, v první chvíli nevěděla oslovená, která událost tohoto a minulého dne je hodna tak mimořádné pozornosti.

„No přece tu vlajku! To mi tady nikdo neudělal snad třicet let! Vidíte, jak to na té fasádě trčí? Ten chlap nemá rozum, takhle na nás upozorňovat! To víte, tady na sídlišti nikdy nevíte, jak si lidi takovou věc vyloží! Jenom se dostaneme do řečí, a kdo ví, jak se na nás budou ostatní dívat, že jsme nějací excentrici nebo co. Z toho koukají jen problémy. Co kdyby sem přijel třeba nějaký novinář, ta ostuda!“

„No, snad není hned tak zle, ostatně je ten státní svátek, tak o co jde.“

„Vám se to řekne. Ale podívejte se kolem, vidíte tady nějakou vlajku? Nevidíte! Tolik dlouhých paneláků a vidíte něco? Nevidíte. A to si pamatujte, nikdy se nevyplácí vyčuhovat z řady. Z toho kouká vždycky nějaký problém, a věřte mi, já mám své zkušenosti.“

„No, divný to je, na celém sídlišti jediná vlajka, to fakt vypadá divně. Tak snad to proběhne v klidu.“

O těchto a dalších setkáních a rozhovorech neměl pan Slušný ani tušení. Z bytu se vydal až v pozdním odpoledni, neboť usoudil, že na státní svátek je vhodné zastavit se na pivko a pár slov s přáteli v místní hospůdce. Co čert nechtěl, po cestě potkal několik spolunájemníků a hned nabyl dojmu, že se k němu chovají nějak divně.

Sousedka, která vystoupila z výtahu, na nějž čekal, se mu vyhýbala pohledem, pozdravila jen nesrozumitelným zabručením a mžikem zmizela ve svém bytě. O patro níž bydlící manželský pár, který potkal v přízemí, jej dnes zdravil nebývale srdečně a pán na něj dokonce několikrát spiklenecky zamrkal. Ovšem „Dobrý den!“ paní domovnice zněl tak ostře, že měl dojem, že jej právě uštkl chřestýš. Na chodníku potkal mladou rodinku vracející se z výletu, která si jej prohlížela s podobným výrazem, jako by sledovala šimpanze v ZOO. Všiml si také, že si na něj ukazuje místní mládež, která lelkovala v blízkém parčíku.

Naprosto zmatený a vyčerpaný dosedl ke stolu ke svému kamarádovi a hluboce si povzdechl: „Člověče, já si připadám jako blázen, potkal jsem cestou sem pár lidí z našeho baráku a oni se ke mně tak divně chovají, co se to sakra děje?“

„Co by se mělo dít? To chce klid, asi nějaké nedorozumění. Tady se nic neděje.“

„No něco se muselo stát, přece tady bydlím dvacet let a ti lidé se chovají jako vyměnění. Jako bych jim něco udělal nebo co, fakt nechápu.“

„Co bys jim tak mohl udělat, neblbni. Jo, ale všiml sis? Tady nějaký blázen vyvěsil na fasádu vlajku, viděls to? Já nechápu, koho to mohlo napadnout. To se přece už léta nedělá, lidi si tady o tom všude povídají.“

„Jak nedělá? Vždyť je státní svátek, tak proč by někdo nemohl vyvěsit vlajku?“

„Státní svátek? Aha, no to je fakt, ale vlajky už přece nikdo nevyvěšuje, to se muselo dřív, teď už ne.“

„Ale snad se to může, ne?“

„No to jistě, ale kdo by to dělal? Má to vůbec nějaký smysl?“

„Tak abys věděl, to jsem byl já, kdo vyvěsil tu vlajku! A podle mě to smysl má! Vyvěšení vlajky přece znamená, že to místo je pod správou toho státu, jehož je to vlajka. A to snad sedí, ne?“

„Ty seš teda exot! To se pak nediv, že na tebe lidi koukaj jako na podivína. No toho už se kamaráde nezbavíš, holt tě lidi budou mít za podezřelého exota, který exhibuje, a ještě ke všemu na státní svátek!“

„Podle mě je teda normální vyvěsit vlajku na státní svátek, nechápu, co je na tom divnýho. A už taky chápu, proč bylo na obalu té vlajky uvedeno, že je to zboží pro fanoušky. Vypadá to, že používat vlajku jinde, než na fotbale nebo na hokeji, nepovažují v Číně za vhodné. Nebo asi vědí, že se tu a tam najde exot jako já, a chtějí ho uchránit od nepříjemností.“

„Tak vidíš, příště, až si zase něco koupíš, přečti si pořádně návod k použití, ať víš, co s tím máš dělat. A vyhneš se problémům.“

Večer pan Slušný vlajku sundal. Jestli si tím napravil reputaci v domě, není známo.