Jak je nebezpečné kupovat knihy

Pan Spořádaný, mírně konzervativně laděný zralý muž, nerad nakupuje dárky. Každé pravidlo mívá však svou výjimku. Tou je pro pana Spořádaného knihkupectví. Rád se toulá mezi regály a vybírá knihy, kterými pak rád obdarovává.

Kupování dárků je obecně nevděčná činnost. Nikdy nevíte, jestli se trefíte do vkusu a zájmu obdarovaného, do jeho potřeb, zda stejný nápad nemá někdo jiný nebo dokonce několik dárců. U darů určených ke spotřebě to tak nevadí, ale mít doma tři stejné knihy je zřejmě zbytečné.

Pan Spořádaný přesto nakupoval knihy rád. Asi stále podvědomě ctil pravidlo „Za dobré vysvědčení knihu“, které jej provázelo celé dětství. Navíc neměl ani potuchy, čím by tento svůj oblíbený dárkový sortiment nahradil. Jelikož se jeho legitimní potomstvo sestávalo vesměs z dospělých dcer, nedokázal si představit, co jiného by jim kupoval. V prodejně dámských oděvů se cítil zcela bezradný, o kosmetice nemluvě.

S postupujícími léty se však i tato volba ukazovala stále složitější. Naše moderní, bouřlivě se rozvíjející společnost, se postupně stále více oprošťuje od nemístné prudérnosti, což se projevuje i v literatuře. Ne, zde nejde o slušně řečeno erotickou literaturu, která má svůj široký okruh náruživých, nejspíše sexuálně frustrovaných příznivců. Ta se obvykle na pultech seriózních kamenných obchodů ani nevyskytuje, ale o běžnou beletrii, která hrdě odhodila puritánské pojetí textů a nazývá věci otevřeně a pravými jmény.

To ostatně pan Spořádaný docela uvítal. Jeho mírný konzervatizmus jej vedl k přesvědčení, že darovat dceři, byť dospělé, pod stromeček Kámasutru není zcela vhodné a snažil se při výběru knih postupovat tak, aby se podobným tématům vyhnul. Mohl proto relativně snadno v první volbě vyloučit knihy, které směřují k podobným námětům již svým názvem. Tak celkem snadno hned v úvodu vyloučil díla, jako je „Kniha o k**dě“, „Kniha o č***ku“ a Kniha o m***ní“ jedné odvážné autorky. Podobně minul tituly s jiným ryze lidským tématem, tedy „P**el“, „Ptáci a p***le letěli vesele“, „Jakápak p**el“, „Pod žabí p***lí“ a „Po hlavě do p***ele“. I tematicky velmi blízká díla, například „Losí h**no“, „H**no hoří“, „Stálo to za h**no“, „H**no sapiens“ či „Zlaté h**no“ nechal stranou, i když váhal; exkrement se dnes postupně dostává do běžné řeči a nepoužívá se snad jen v rozhlasových a televizních zprávách a v projevech politiků (některých). Je zajímavé, že Jaroslavu Haškovi stačilo jedno jediné h**no na celého Švejka, a to ještě německy. Panu Spořádanému blesklo hlavou, že dnes jde už o jakousi inflaci h**en v literatuře.  

S překvapením zjistil, že zajímavé názvy mají dnes i jinak zcela seriózní publikace, jejichž cílem je poctivá snaha pomoci člověku orientovat se v dnešním zmateném světě a vyrovnat se s mnohými náročnými životními situacemi. Zřejmě proto, aby opravdu každý potenciální čtenář pochopil, o čem kniha je, zvolil autor poutavý název, třeba „Přestaňte řešit h**na“ nebo „Být normální je na h**no“. Je vidět, že autoři se poučili a snaží se přiblížit čtenáři až na dotek nebo ještě blíže a hlouběji. Vycházejí zřejmě z nejspíše správného předpokladu, že čtenář rád čte o věcech, které důvěrně zná, a o prostředí, ve kterém se často a rád pohybuje.

Pan Spořádaný si nad touto přehlídkou názvů moderní pokrokové literatury uvědomil, že jeho dříve oblíbená činnost, totiž koupě knihy pro dcery, se stává bruslením na tenkém ledě. Žil totiž ve zcela zastaralé představě, že kniha je poselstvím, jímž se autor obrací k ostatním lidem a předává jim to nejlepší, co v něm vězí. A že knihou jako darem předává nejen poselství autora, ale darováním též jisté poselství vlastní. Bylo mu jasné, že podobných vznešených pitomostí je třeba se vzdát, a to hned. Vzal rozum do hrsti a rozhodl se na místě. Už žádná poselství a žádné ideje. Budu hledat něco lehkého a zábavného, pryč s velkými myšlenkami, ty stejně nikoho nezajímají.

Krátce se porozhlédl po knihkupectví a do oka mu padlo dílko s jednoduchým názvem „Deníček“. Jak stálo v úvodu, šlo o humorné příběhy z dětství a života jedné mladé ženy. To je ono, rozhodl se pan Spořádaný, neváhal a knihu koupil.

Doma mu blesklo hlavou, že by ostatně mohlo být zajímavé, jaké veselé příhody zažívala v dětství a mládí dnešní žena, a zalistoval v zakoupené knize. Krátce do ní nahlédl a vykulil oči. Ne, že by se popisované příhody nemohly stát nebo že by alespoň tu a tam neobsahovaly jistou stopu komična, ale bylo naprosto jasné, že jako dar otce dceři se toto dílko opravdu nehodí. K posouzení stačilo přečíst jednu z kapitol s celkem nevinným názvem: „Jak jsem si naškubla takové to pod jazykem“. Jak se ukázalo, šlo o poměrně realistický popis neobratně realizovaného pokusu o jistou erotickou aktivitu. Jistě komické, ale jako dar dceři ne příliš vhodné. V tu chvíli pan Spořádaný zvažoval, zda by nebylo jednodušší zakoupit nějaký exemplář té exkrementní literatury. Nakonec by se nejspíš h**no stalo.

Po této události se stal pan Spořádaný mnohem obezřetnějším, pokud jde o koupi knih. Přesto se ne vždy trefil. A tak se mu doma postupně hromadí knihy, které nepovažuje za takovou literaturu, která by jej kulturně obohatila, a tak je ani nečte. Inu, příběh o tom, „Jak jsem si při jízdě bez sedla vyrobila z frndy trhací kalendář“ nepatří mezi texty, kterými by si zpestřil volný čas. Už proto, že na koni nikdy nejezdil.

Podobných knih mu doma přibývá, takže se aktuálně zabývá problémem, kam s nimi. Jan Neruda by se divil, jakou podobu může mít jeho slavné dilema v dnešních časech. No, třeba by o ně mohli mít zájem v nějakém domově důchodců, ale je tu obava z vlny nevolností a nenadálých příhod mezi staroušky, pokud by zjistili, jak je to se současnou literaturou. Lepší bude nabídnout je nějaké škole, třeba budou použitelné v přírodopisu, sexuální výchově nebo ekologické výchově. Aby děti věděly, do čeho jdou.

Pan Spořádaný poněkud zesmutněl. Již se těšil na to, že bude se svou malou vnučkou navštěvovat knihkupectví a vybírat hezké knihy. Pustit ji mezi vystavené tituly však coby děda nemůže, na to je on sám příliš staromódní.