Jak je nebezpečné koupit byt

Paní Osamělá to neměla v životě zrovna lehké. Manžel ji opustil a jí zůstaly na starost dvě malé děti. Naštěstí jí připadl byt, byť s hypotékou. Měla dobrou práci a s výživným žila s dětmi sice skromně, ale celkem spokojeně.

V panelákovém dva plus jedna si vůbec nepřipadala jako v králíkárně, ale byla ráda, že má pro sebe a své dvě děti slušné bydlení. Všechno vypadalo dobře až do chvíle, kdy se před několika lety rodina Novákových ze třetího patra rozhodla svůj byt prodat a přestěhovat se do domku prarodičů v blízké obci a ten za stržený peníz rekonstruovat. Celkem běžná věc, zdálo by se.

Byt koupil jistý pan Obchud. Ne ovšem pro sebe. Pan Obchud se zabýval obchodem s nemovitostmi a platil v tomto menším severočeském městě za velmi bohatého člověka. Sám bydlel na kraji města ve výstavné vile a do paneláku, do té králíkárny, jak říkal, by ho nikdo nedostal. Byt obratem ruky pronajal. Měl již připravené osvědčené podnájemníky, rodinu Predátorů. Jejich počet byl poněkud fluidní veličinou. Nejdříve se jich nastěhovalo pět, ale posléze se v bytě běžně vyskytovalo deset i více osob. Jedno však měli společné. Všichni zletilí příslušníci byli v exekuci a nezaměstnaní. Pracovat se jim nevyplatilo, protože o oficiální příjmy by ihned přišli. Proto se protloukali, jak se dalo. V šedé ekonomice a pravděpodobně i za hranou zákona. Volného času měli dostatek, a tak průběžně obšťastňovali ostatní nájemníky veselými večírky a rámusem až do božího rána. O úklid a udržování pořádku se nestarali, to přece platili v nájmu.

Nájem, který pan Obchud stanovil v maximální možné výši, ovšem sami neplatili. Hradil je za ně obecní úřad, ale jak zákon stanoví, posílal peníze přímo pronajímateli, panu Obchudovi. Byly tu ovšem další náklady. Teplo, energie, služby. Těmito detaily se pan Predátor a ostatní nezabývali. Proč taky. Peníze neměli a jejich dluhy byly nevymahatelné. V domě začalo být dusno. Veškeré domluvy a výzvy nepomáhaly.

Prvnímu povolily nervy panu Starému, důchodci, který se rozhodl svůj byt prodat a přestěhovat se jinam, kamkoliv. Podařilo se mu získat podnájem v bytě ve vlastnictví obce, kde, jak doufal, najde opět klid a pořádek.

Byt byl prodán obratem. Koupil jej – světe, div se! - opět pan Obchud, který již měl připravené další nájemníky, rodinu Devastorů. Šlo, podobně jako u rodu Predátorů, o osvědčenou sestavu, která ostatním majitelům bytů zatápěla snad ještě více.

Mezitím se dostávalo do vážných problémů Sdružení vlastníků bytových jednotek (SVJ). Obě povedené rodinky neplatily zálohy na služby, a tyto náklady šly na vrub SVJ, tedy de facto ostatních vlastníků bytů. SVJ se postupně dostávalo do insolvence, kterou bylo nutno řešit zvýšením příspěvků těch, kteří platili. A ne dost na tom.

Jednoho krásného slunečného dne si všiml pan Pozorný, který obýval byt pod jednou z povedených rodin přistěhovalců, že mu v bytě cosi divného leze. Statečně potlačil odpor a potvoru ulovil. Ukázalo se, že jde o krásně vyvinutý exemplář štěnice. Odkud se vzala, bylo zřejmé. SVJ proto obratem objednalo odbornou firmu k likvidaci obtížného hmyzu.

Firma se v plné parádě dostavila v daném termínu a předsedkyně SVJ doprovodila šéfa zásahu ke dveřím zamořeného bytu. Po zazvonění se ve dveřích neobjevil kupodivu nikdo z početné rodiny Devastorů, ale sám veliký majitel bytu, pan Obchud. Brzy vyšlo najevo, proč opustil své honosné sídlo a vážil cestu do králíkárny mezi prostý lid.

„Pane, pusťte nás prosím dovnitř, máme tu firmu, aby zlikvidovala ty štěnice v tomhle bytě“, požádala majitele paní předsedkyně.

„Neexistuje, nikam vás nepustím, toto je soukromý majetek a vy nemáte právo sem vstoupit!“, pravil zcela nekompromisně pan Obchud.

„Člověče, neblázněte, vždyť se to rozleze po celém domě!“

„To mě nezajímá! Vypadněte!“

Nepomohlo ani přivolání Policie. Soukromý majetek je posvátný a bez soudního rozhodnutí do něj nelze vstupovat. Firma odjela, ale nezapomněla vystavit řádnou fakturu za výjezd. Deficit SVJ se tak prohloubil o další desítky tisíc korun.

Problémem se nakonec musela zabývat radnice. Paní starostce se nakonec podařilo ve spolupráci s Policií, Hasiči a Hygienou získat přístup do bytu a štěnice byly úspěšně vyhubeny. Dluh SVJ tím narostl o další desítky tisíc korun. Ale bylo už pozdě.

Událost spustila lavinu. Jeden po druhém prodávali majitelé své byty a stěhovali se pryč. Vedení SVJ se rozpadlo. První odstoupila paní předsedkyně. Asi jí vadila korespondence, ve které jí neznámí sdělovali, že jestli nepřestane dělat potíže, mohlo by se stát, že u ní bude hořet, že by mohla utrpět úraz, že jí beztak někdo podřeže. Svých funkcí se okamžitě vzdali i ostatní členové výboru SVJ.

Byty se prodávaly hluboko pod cenou. Celá aféra se po městě rozkřikla a bylo jasné, že v tomto domě by si byt koupil jenom blázen. Jeden se kupodivu našel. Brzy se ukázalo, že všechny byty postupně skoupil pan Obchud. Měl k tomu nejlepší podmínky. Marně neplatil vysoké provize prakticky všem realitkám v regionu. Když byly nějaké potíže, uměl nastrčit bílého koně. Pan Obchud měl totiž v záloze další a další devastační rodinky, které se již chystaly změnit působiště. Bodejť by ne, vždyť panelák na konci města, kde dosud přebývaly, byl už natolik vybydlený, bez vody a energií, které dodavatelé pro neplacení odpojili, že se v něm prakticky nedalo přežívat. Zima se blížila a všichni se již těšili na nové působiště. A pan Obchud vybíral své podnájemníky pečlivě, veden svým vyvinutým sociálním cítěním. Tím, že jim dal bydlení, vlastně zachraňoval sociálně slabé před katastrofou. Tak to alespoň vysvětloval svým věrným. Všichni byli beznadějně insolventní a nájem platila pravidelně a spolehlivě obec.

Navíc pan Obchud již připravoval prodej vybydlené zříceniny. Počítal s tím, že skelet koupí obec, protože ho bude chtít zničit, tedy zbourat výsledek jeho několikaletého snažení vytvořit podmínky pro ubytování sociálně slabých. Považoval to sice za nevděčnost ze strany veřejné moci, ale byznys je byznys. Ta rekreační vila ve Španělsku je právě levně na prodej a bylo by škoda takovou příležitost promarnit.

SVJ v našem domě se fakticky zhroutilo, protože se všichni vzdali svých funkcí, dluhy rostly a dodavatelé energií a služeb neměli s kým jednat a hrozili odpojením domu ze sítí.

V tomto období už nikdo z bývalých majitelů v domě nebydlel. Vlastníci prodali své byty za zlomek původní ceny, ale do dalšího života si dále nesli hypotéku dle původní ceny, k níž bylo nutno započítat příslušný podíl z dluhů SVJ, způsobených novými podnájemníky.

Takový finanční šok mnozí, mezi nimi pochopitelně i paní Osamělá, nebyli schopni zvládnout. Někteří zatnuli zuby a splácejí dluhy dodnes, některým pomohla rodina či přátelé.

Paní Osamělá takové možnosti neměla. Zachránila ji i její dvě děti obec. Našlo se pro ni místo v obecní ubytovně a s pomocí různých sociálních dávek se postupně dostala z nejhoršího. Hypotéku a dluhy SVJ ovšem stále splácí. Splácí byt, který nemá a který je dnes již pravděpodobně vybydlen, a k tomu dluhy za služby, které užíval někdo jiný.

Neskončila tak díky sociálnímu systému na ulici, ale spíše jen přežívá. To víte, dost peněz se z tohoto zdroje musí vyplatit na nijak nízké nájmy těch, kteří jsou v tíživé sociální situaci. Na jiné věci pak nezbývá.

A ve městě se říká, že pan Obchud koupil vilu někde ve Španělsku a odjel tam na delší dovolenou.