Jak je nebezpečné jezdit s cirkusem

Osmdesátá léta byla šedá a tak trochu nudná. Ti, kteří dnes dospěli do věku zralosti, pamatují, že tehdejšímu mládí chyběly perspektivy, vzrušení a dobrodružství. V té atmosféře se zrodil trochu bláznivý nápad.

Dnes už není známo, ve které hlavě se zrodila ta smělá myšlenka. Doma bylo šedivo a nuda, a tak jeden mladý muž přišel s nápadem pracovat u cirkusu a s ním cestovat a zažívat různá dobrodružství. Myšlenka na takový neortodoxní útěk z reality jeho kamarády zaujala. Slovo dalo slovo a do nové sezóny vyrazil jeden z našich známých cirkusů obohacen o odvážné tři nové mušketýry, kteří, jak tradice velí, byli nakonec čtyři.

V cirku zastávali zodpovědná místa tenťáků, což byli nádeníci, kteří v první řadě stavěli stan, což byla těžko představitelná nekonečná dřina. Postavení cirkusového stanu a příslušenství trvalo jeden až dva dny (ano, až 48 hodin práce bez přestávky). Mimoto byli využíváni na veškeré další potřebné práce, od krmení zvířat až po uvaděče, to už ovšem v parádní cirkusové uniformě. No, po čase si zvykli.

Cirkus totiž vyrazil na zahraniční turné. Jeho trasa vedla po málo známých asijských republikách tehdejšího Sovětského svazu. Úspěch byl předem zaručen. Národy SSSR cirkus milovaly (a milují dodnes) a v odlehlých oblastech impéria byla návštěva cirku z exotické středoevropské země událostí větší, než kdyby k nim zavítal Bolšoj těatr z Moskvy. Turné přineslo mnoho opravdu nezapomenutelných zážitků a dobrodružství, ale protože za všechno se nakonec platí, byly osudy čtyř mušketýrů poněkud pohnuté.

Před odjezdem se nechali důkladně poučit od zkušených světských, jak se na takovou velkou cestu připravit. Všichni jim nezávisle na sobě zdůrazňovali, že je nutno si s sebou vézt dostatečné zásoby kondomů a tetracyklinu, silného antibiotika. Dále dostatečnou zásobu džínsů, za které se dalo v bývalém SSSR koupit prakticky všechno. Nejprve si mysleli, že antibiotikum je pro případ nějaké angíny, ale již na první štaci pochopili, že o angínu v žádném případě nejde.

Prostor, vytyčený pro šapitó a ostatní příslušenství, byl na základě jakési mezinárodní smlouvy považován za výsostné území našeho státu, podobně, jako jsou budovy velvyslanectví, kam nemají místní úřady a ani policie přístup. Toho pilně využívaly místní dámy, pro které bylo setkání s exotickými cizozemci mimořádným zážitkem. A čeští chlapci v plném rozpuku sil se nebránili. V noci tak bylo na našem výsostném území veselo, pilo se, zpívalo a tak dále. Nikomu příliš nevadilo, že kolem dokola ohrazené plochy jezdí celou noc gazík místní milice s tlampačem, ze kterého se opakovaně ozývalo: „Děvušky, iditě domoj, tak nělzja s inostrancami!“ Děvušky nešly domů a dokazovaly, že i s cizinci to jde, a to docela dobře.

První z mušketýrů, Jonáš, který právě dokončil právnickou fakultu, se, vzhledem ke své spíše drobné postavě, jen těžce vyrovnával s tvrdou dřinou. Nakonec i ředitel cirkusu usoudil, že je poněkud nepraktické využívat tuto pracovní sílu jako nádeníka, a pověřil jej nakonec zastupováním podniku v právních záležitostech, což se mu nakonec mnohokrát vyplatilo. Po pár letech Jonáš pak ukončil své působení v této instituci celkem bez následků. Bral totiž pravidelně tetracyklin a vyhnul se tak mnohým zdravotním komplikacím.

Svalovec – kulturista Jeník, jakožto právě dostudovaný učitel, byl také opatrný a tetracyklinovou kůru podstupoval pravidelně, kdykoliv k tomu byl důvod. Poměrně záhy si však uvědomil, že při svém rizikovém chování může dojít i jiné újmy, například dostat žloutenku, takovou tu lepší, typu B. Když zjistil, že jeho souputníci se prozíravě nechali očkovat už doma, výrazně zneklidněl. Nakonec zvolil jediné možné správné řešení. Na nejbližší štaci se nechal očkovat v místní nemocnici. Bohužel, nevyhodnotil dostatečně všechna rizika svého podnikání, a tak se stalo, že žloutenku typu B opravdu dostal. Nikoliv ovšem jako následek svého promiskuitního chování, ale ze znečištěné injekční jehly z místní nemocnice. Choroba to byla urputná a trvalo roky, než se zcela uzdravil. Paradoxně  - dle jeho vyjádření - díky mumiu, což je taková divná tmavá tekutina se zázračnými léčivými vlastnosti, kterou potí skály na Kavkaze.

Petr byl známý sukničkář již v rodné zemi a na cestách užíval svobodu plnými doušky. Byl trochu hazardér, a tak provozoval své aktivity i mimo výsostné území našeho státu, což se mu škaredě vymstilo. Prožil na jedné štaci divoký románek s jistou dámou, která ovšem celou věc vzala vážně a jala se jej pronásledovat po širých pláních asijských republik Sovětského svazu. To by nebylo to nejhorší. V jejích stopách se ale následně vydal její podvedený manžel. Čirou náhodou to byl velitel milice, tedy policie, v jednom čečenském městě. Petr si v první chvíli plně neuvědomoval, že v tomto regionu je trochu jiný folklór, než v našich zeměpisných šířkách. U nás ještě přežívají některé brutální barbarské praktiky, které tvrdě kritizují například feministky (ženy, kterých se muži bojí – ponechávám na laskavém čtenáři, aby posoudil, co je příčina a co důsledek), jako je například pomlázka nebo čarodějnice. Čečenský folklór je odlišný. Vyskytují se v něm pojmy jako smýt hanbu krví, zabití ze cti a podobně. Zkrátka a dobře, oběma jim šlo o krk.

Zhrzený manžel doma pobral všechny legálně i nelegálně držené zbraně a vydal se na lov. Stíhal je po celé zemi až do konce turné, naštěstí neúspěšně. Petr byl navíc postižen nějakou horečkou, se kterou si ani místní doktoři nevěděli rady. Možná, že na něj podvedený manžel seslal přes místního šamana zlé kouzlo. Když dorazil domů, zjistili naši lékaři, že si přivezl slušnou srdeční arytmii a šelesty. Z čeho, to už se zjistit nepodařilo.

Pája procházel nebezpečnou misi dlouho bez větších problémů. Až přišel den blbec. Ohlásil se bolestí v pravém podbřišku a stoupající teplotou. Zkušení světští říkali nováčkům, že v případě zdravotních problémů je třeba za každou cenu sednout na nejbližší letadlo a mazat domů, ale v tomto případě to opravdu nešlo. Akutní apendicitida, tedy zánět slepého střeva. Takže rychle do nejbližší nemocnice.

Pája byl smířen s tím, že operace jej nemine. Ale některé okolnosti mu byly hned zpočátku podezřelé. Svlékli jej do naha a položili na bílý kovový stůl, který hrozně studil. Divné bylo, že mu nechali trenýrky. Silnými koženými řemeny jej přikurtovali ke stolu. Pak se nad ním objevil obličej lékaře. Etnicky spadal někam mezi Mongolsko a Tatarstán. „Nado sdělat operaciju!“ pravil přísně. Inu, co se dá dělat, povzdechl si Pája. Slyšel cinkot připravovaných nástrojů a oslepilo jej světlo. Ucítil, jak mu lékař do pravého podbřišku dává injekce, které měly znecitlivující účinek. Ale kde je infúze s narkózou?

Přepadlo jej temné tušení a vyhrkl: „A gdě narkóz?“

„Narkóz ně budět, ně nado!“ pravil opět přísně lékař.

Pája pak už jenom řval. Tělo se mu prohnulo jako luk a při plném vědomí cítil, jak mu operatér otevírá břišní dutinu a na chladný kov stolu klade nejspíše jeho vlastní tlusté střevo. Nutno přiznat, že operatér byl vůči pacientům otevřený a poctivý. V jednu chvíli se vztyčil, zakoulel svýma šikmýma očima a se slovy: „Vot kakoj plachoj!“ (podívej, jak je špatný) mu před obličej vrazil jakýsi podivně zbarvený červovitý útvar, který svíral v pinzetě. Tak se Pája mohl se svým vlastním apendixem rozloučit osobně.

Jak to celé trvalo dlouho, to není známo. Pro Páju to bylo nekonečno, pro lékaře asi jen chvilka. Asi po dvou týdnech již byl schopen transportu. Nechal se dovézt na letiště a hurá domů. Jeho první kroky vedly do fakultní nemocnice. Nad jeho podbřiškem se sešlo konsorcium lékařů, výkvět špitálu. Za všechny pronesl závěr primář chirurgie: „Kolegové, to co vidíte, je ukázka špičkové válečné chirurgie. Myslím, že u nás není nikdo, kdo by to za takových podmínek takhle perfektně udělal.“ Pája poznamenal, že nikdy netoužil po tom, aby se stal tímto způsobem slavným. Ale zaplať pánbůh, že je to v pořádku.

Vše se nakonec zahojilo, ale v Pájovi ten traumatizující zážitek zůstal natolik, že se nakonec rozhodl vydat se co nejdále od místa operace. Tak o dovolené přeplaval zátoku v tehdejší Jugoslávii a z Itálie odcestoval do USA. Jakožto plně kvalifikovaný učitel prvního stupně základní školy se stal živým důkazem toho, že český učitel, aby přežil, si musí umět poradit se vším. Pokořil kdesi v Kalifornii všechny místní řemeslníky a údržbáře svými znalostmi a dovednostmi v oblasti oprav a údržby všech možných domácích spotřebičů a založil si prosperující firmu. Jeho know how spočívalo v tom, že uměl spotřebič opravit, nikoliv pouze vyměnit.

Práce v cirkusu není snadná a může mít nebezpečné důsledky. Chcete-li zažít dobrodružství, volte obezřetně prostředí a země. I dnes.