Jak je nebezpečné tančit

Pan ředitel Vytížený, zralý to muž, plní v potu tváře své povinnosti ve firmě i mimo ni. Součástí jeho pracovního osudu je i nutnost být přítomen na různých společenských událostech, bez ohledu na to, zda jsou mu příjemné.

„Tak a máme tu poslední bod naší porady, sobotní firemní ples.“ Šéf to vyslovil spokojeně, jelikož v posledních měsících se dařilo a také proto, že na rozdíl od ředitele Vytíženého podobné akce přímo miloval. Předvést se v drahém obleku s půvabnou manželkou po boku v nóbl společnosti byla vlastně jedna z příčin, proč se stále hnal za vyššími metami.

„Jistě se všichni rádi zúčastníte a trochu si odpočnete od denních starostí a práce. Ale musím vás upozornit, že letos to bude obzvlášť významná událost pro naši firmu. Zúčastní se totiž mimo jiné osobně paní poslankyně Movitá, která, jak jistě víte, nám v minulosti několikrát pomohla ve složitých situacích. A také víte, že její manžel bankéř nám velmi vychází vstříc při získání provozních úvěrů. Bohužel, pan bankéř bude v té době v zahraničí a paní poslankyni nemůžeme nechat jen tak bez doprovodu. Je tedy nutné, aby se někdo z nás z vedení firmy ujal této role a paní poslankyni se v průběhu večera věnoval.“

Postavy sedící kolem stolu se poněkud zmenšily, jak se pánové snažili býti v rozhodující chvíli co nevíce nenápadní. Šéf přehlédl osazenstvo ostrým zrakem a hledal oběť. Jeho oko spočinulo na tváři ředitele Vytíženého.

„Myslím, že by tuto pro naši firmu velmi důležitou roli mohl přijmout tady kolega Vytížený. Zaslechl jsem, že tvoje paní musí být v těchto dnech doma kvůli nemoci vaší dcerky, takže bys tam byl tak jako tak sám.“

„No, já jsem si myslel, že bych právě z toho důvodu tentokrát nemusel na ten ples jít, abych jí trochu pomohl.“, ozval se nesměle a marně ředitel.

„No to nepřipadá v úvahu, tam se prostě musíme ukázat všichni, jinak by z toho byly řeči, všelijaké spekulace a pomluvy. Takže jsme domluveni. Přijdeš raději před osmou a paní poslankyně se ujmeš. Budeš s ní pochopitelně sedět u stolu číslo jedna, vedle mě.“

Ten večer nebylo doma u Vytížených zrovna veselo. Paní se příliš nelíbilo, že manžel si půjde vyhodit z kopýtka na ples a ona bude muset sedět doma a měřit teplotu své ratolesti. Vysvětlovat, že se panu Vytíženému vůbec nechce dělat poskoka nějaké celebritě a že by nejraděj zůstal doma, nemělo příliš smysl.

Nadešla sobota a blížil se večer. U Vytížených vládla tichá domácnost. Paní sice v koutku duše chápala, že její muž neměl mnoho na výběr, ale trochu toho trucování ji připadlo na místě. Taky se mohl aspoň trochu bránit. Pan ředitel se navlékl do tmavě modrého obleku a vyrazil.

Ples proběhl nad očekávání dobře. Paní poslankyně se ukázala být docela milou a veselou dámou, která se prostě dobře bavila a dovedně se usmívala do objektivů přítomných novinářů. Pan Vytížený nakonec ani nebyl nucen tančit, protože vedle sedící ekonom firmy, vyhlášený tanečník, uštval svoji manželku hned při prvním valčíku a ochotně se pak ujal role tanečníka paní poslankyně. Šéf byl nadmíru spokojen a naznačil, že snahu obou pánů při nejbližší příležitosti náležitě ocení.

S koncem víkendu se zdálo, že nepříjemnost je zažehnána i u domácího krbu, kde v neděli večer vládl klid a pohoda.

Nastal nový týden. Do školy se v pondělí vypravily už obě dcery, nemoc pominula. Pozdě odpoledne se vracel domů z práce pan ředitel. První, čeho si povšiml, bylo, že jej v předsíni dcery nevítaly, což byl jinak každodenní rituál. Pozdravil ženu a usedl v kuchyni, aby si dal svou oblíbenou odpolední kávu. Na pozdrav neodpověděla.

„Uděláš mi kafe?“, zeptal se.

„Udělej si ho sám!“, zněla příkrá odpověď. Všiml si, že jeho žena má v očích slzy.

„Co se stalo? A kde jsou holky?“

„Ty se ještě ptáš? Tady se podívej!“ a hodila před něj pomačkané noviny.

Byl to nějaký bulvár, o kterém ani nevěděl, že existuje.  

„Co to proboha čteš, takovej škvár! Sned za to nevyhazuješ peníze, za takový bláboly!“

„Tak abys věděl, to přinesly holky ze školy. Všichni spolužáci se jim smějí, že mi zahýbáš s poslankyní, jsou toho ty noviny plné. Holky brečí a za nic na světě nechtějí jít do školy, už jsem je na zítra omluvila. Co s tou ženskou máš, proboha?“

„Já? Nic, proboha, jak jsi na to přišla?“

„Tak si to přečti a uvidíš!“

Na první straně bulváru byla velká fotografie poslankyně Movité z firemního plesu, jak rozesmátá popíjí víno vedle něho samého. Vše bylo podepřeno palcovým titulkem: „Poslankyně Movitá v opojení na plese!“. Průběhu plesu byla věnovaná dvoustrana uvnitř listu. Té vévodila veliká fotografie tančící dvojice, překrytá titulkem: “S ředitelem Vytíženým protančila celou noc!“ Text důrazně připomněl, že manžel paní poslankyně byl v danou dobu mimo republiku a jeho manželka zatím bezuzdně řádila na plese s jakýmsi ředitelem Vytíženým. Kdo text přečetl, nezůstal na pochybách, jak to asi muselo dopadnout.

„No to je úplnej nesmysl, takhle to vůbec nebylo!“

„Jak nebylo? Vždyť je to v novinách a jsou tam fotky!“

Pan ředitel pochopil, že jde o mnoho a znovu a znovu zkoumal text a fotografie v novinách.

„Je to lež jako věž. Já ti to dokážu. A víš co? Zavolej holky, ať to máme vyřízené najednou!“

„No, jestli sem půjdou, jsou úplně na dně. Víš, jak umí být k sobě děti kruté? Co ty si musely dnes v té škole zažít, no, to pro ně musela být úplná pohroma.“

Za chvíli se obě děvčata přece jen dostavila. Obě brečely, na tátu se dívaly nedůvěřivě, smutně.

„Tati, cos to mamce udělal, jak je to možný?“ ozvala se hned ta starší.

„Holky, věřte mě, je to nesmysl, novináři chtěli ztrapnit poslankyni, a nakonec jsem to odnesl já. A jak vidím, nejvíce asi vy dvě.“

„Ale tati, vždyť je to v novinách, celá škola to četla, všichni to vědí, tati, já vůbec nemůžu mezi lidi, mezi spolužáky, co budeme dělat?“ vzlykala mladší.

„Začneme u té reportáže. Vidíš ten titulek? Tak podle něj jsem celý večer s poslankyní tančil. Ale já s ní netančil ani jednou!“

„To není možné, to by přece nemohli napsat. A navíc je tam fotka!“

„Tak holky, jaký oblek jsem si vzal na sebe, když jsem odcházel na ples?“

„No, ten nový, modrý.“

„Tak, a jakou barvu má oblek toho pána na fotografii, který s ní tančí?“

„To…, to je hnědá! Ale tati, jak je možné, že to tak napsali?“

„Jak vidíš, papír snese všechno. A víš, kdo byl v tom obleku? Strejda Jirka, náš ekonom, znáte ho, byl u nás na návštěvě, můžete se ho zeptat, jak to bylo. On s ní tančil celý večer.“

„Tati, ale jak se můžeš proti takové lži bránit? A co vůbec může člověk v takové situaci dělat?“

„No, mohl bych je žalovat. Ale soud by trval měsíce a roky a není jisté, že bych vyhrál. Navíc vyhrát znamená, že oni by museli ve svých novinách vytisknout omluvu, kterou by stejně nikdo nečetl a nikdo by jí nerozuměl. Zkrátka to nemá smysl.“

„To ale znamená, že jsme vlastně bezmocní. To přece není spravedlivý! Jak to vysvětlím ve škole kamarádům?“

„Tak, jak jsem vám to vysvětlil já, jinou možnost nemáš. Bude to těžké, ale opravdoví kamarádi si to vysvětlit nechají, věř mi. A ty noviny vám schovám, abyste si pamatovaly, že slepě věřit tomu, co je tam či onde napsáno, se nevyplácí. Buďte zkrátka ostražité a každou informaci si pokud možno ověřujte z jiných zdrojů.“

Po čase se na celou věc zapomnělo. Jen ve škole měly holky problém, když se probírala žurnalistika, zejména investigativní.