Jak je nebezpečné sbírat brambory

Doby, kdy součástí studentského života byly zemědělské brigády všeho druhu, jsou již dávnou minulostí a pamatují je jen zralí občané. Potravinová soběstačnost se stála prázdnou frází a chmel nebo brambory v hlíně už student nezná.

Byly doby, kdy se fyzická práce v zemědělství nepovažovala za porušení lidských práv studentstva a přinášela často nevšední zážitky. Někdo tuto práci z duše nenáviděl, ale byli tací, kteří se zejména na chmelové brigády těšili, jelikož jim přinášely spoustu nových zážitků a zkušeností z jiných, než akademických činností. Někteří si od brigády slibovali zajímavý finanční profit, ti rozumní věděli, že k takovým akcím je třeba přistupovat na neziskovém principu a naopak dopředu něco ušetřit na předvídatelné i nepředvídatelné výdaje spojené s bohatým společenským životem.

Konec podzimu přinesl skupině studentů bramborovou brigádu. Týden oddechu od přednášek a cvičení byl přivítán většinou pozitivně. A tak se vydal autobus plný studentstva doprovázeného panem asistentem do jedné vsi v bramborářském kraji. Autobus nejprve zastavil u vesnické hospody. Ukázalo se, že menší část výpravy bude ubytována zde a ostatní v kempu v chatkách za vesnicí. Do místní hospody se bez váhání nahrnula parta, kterou možnost bydlet přímo tam, kam ostatní musí po práci vážit cestu, nesmírně zaujala.

Tato hospodská partička se sestávala ze studentů jednoho oboru. Šlo o deset osob, pět mladých pánů, vybavených mimo jiné dvěma kytarami, a pětici jejich kolegyň. V podkroví se vcelku pohodlně ubytovali odděleně do dvou místností, aby byla zachována počestnost přítomných dívek.

Pak už nastoupil běžný režim. V šest vstávat, snídaně a vzhůru na pole. Se soumrakem zpět, večeře a vzhůru do výčepu. Paní hostinská byla již starší paní a špatně chodila. Studenti se ujali řady činností, které paní hostinské činily potíže, a tak byla rychle navázána oboustranně užitečná spolupráce.

S večerem se začali trousit místní na pivo. Mladíci vytáhli kytary a spustili. Stará hospoda za chvíli hučela jak o pouti. Olympic, ETC, Beatles, Kryl, Kahovec, oblíbený repertoár Káji a Jirky, se brzy na přání místních hudbymilovných pivařů rozšířil o písně lidové, džez i taneční hudbu všeho druhu. Vedle kytaristů seděl na obrácené židli Míša a sveřepě tloukl do všeho a vším, co měl po ruce, do rytmu. Venda, trochu podivínský typ, postával a zmítal se robotickými trhanými pohyby, domnívaje se, že tančí. Děvčata, oděná poměrně skromně do přiléhavých triček a minisukní, obsluhovala rozjařené hosty a paní hostinská jen posedávala u výčepu a pečlivě registrovala spotřebu jednotlivých hostů.

Zavírací desátá hodina uběhla bez povšimnutí a zábava dosahovala vrcholu. „Vínečko bílé!“ neslo se lokálem a většina hostů již vyzpěvovala vestoje. Následující rokenrol rozehřál spoře oděnou půvabně obdařenou Alenku natolik, že začala tančit na stole.

„Kdo to ztratil?“ volal od toalet Venda a zvedal nad hlavu francouzské hole. Ukázalo se, že je tam nechal jindy zcela regulérně invalidní občan, který spěchal si zatančit a zapomněl na svůj hendikep. Večírek se vydařil po všech stránkách.

Ráno bylo poněkud mátožné, ale na pracovní výkony neměla probdělá noc vliv, venku bylo dost chladno, a kdo se nehýbal, mrzl.

Večer se situace opakovala. Muzika, rozjaření občané, víno, pivo, ženy a zpěv. Zajímavé bylo, že na pivo přišli druhý den úplně jiní lidé.

„Asi je už stará nepustila“ komentoval toto zjištění Venda.

Nemohl tušit, že zvěst o šantánu v dolní hospodě, jak byl vcelku nevinný večírek domorodci nazván, se bleskurychle roznesla po okolí a ti, kteří se nemohli zúčastnit první den, zamířili za zábavou den druhý. První směně ovšem již nebyla akce ze záhadných důvodů doma povolena.

Druhý večírek proběhl neméně uspokojivě a spořádaně, jako den první. Podle počtu obyvatel obce soudě se za ty dva dny vystřídali v hospodě všichni zletilí muži místní populace.      

Úspěch se ovšem neodpouští. Vsí začaly kolovat zvěsti o nezřízených flámech, necudných dívkách a další zcela nepodložené historky, jejichž hrozivé parametry rostly z hodiny na hodinu. Vše vyvrcholilo večer třetího dne.

U výčepu stál neznámý muž právě ve chvíli, kdy se členové bramborové brigády vraceli z pole, a žádal jedno pivo.

„Nemám!“ pravila smutně paní hostinská.

„Tak jeden rum. A kofolu. Ta taky není?“

„Nic není. Pivo není, rum není, kofola není. Nic není. Všecko vypili!“

Situace se ukázala jako kritická. Zásoby, které obvykle vydržely na celý měsíc, zmizely v bezedných hrdlech při hudebních večírcích. A to uplynula sotva polovina měsíce. Nezbylo, než hospodu zavřít. Sehnat mimořádnou dodávku totiž nebylo v těch dobách vůbec jednoduché, bylo to téměř nemožné.

Vtom se otevřely dveře a vstoupil zachmuřený pan asistent.

„Co jste to tady proboha vyváděli? Celá vesnice je vzhůru nohama, předsedovi družstva si stěžují ženské, že je tady doupě neřesti, že tady provozujete striptýz, že jste okradli místního invalidu o berle a já nevím, co ještě. A jak slyším, vypili jste hospodu. No to jsem ještě neviděl!“

„Ale to není pravda, my jsme tu hráli a zpívali a ti místní se bavili, tancovali a pili, jak se patří. Pravda, rum tekl proudem, ale ten objednávali oni, vždyť my bychom na to ani neměli. Paní hostinská to může potvrdit!“ Bránili se marně. Situace si vyžadovala exemplární potrestání, aby byly uklidněny místní ženy.

„Podívejte se, podrobnosti už nikdo nezjistí. Berte to tak, že vás musím potrestat, aby se situace zklidnila. Takže – ode dneška po práci budete zde, hospoda bude zavřená. A závěrečný večer, který připravuje družstvo, se obejde bez vaší účasti, jasné?“

A tak se také stalo. Zbývající dny si skupina brigádníků trestanců nakoupila nějaké to občerstvení v místním konzumu a trávila večery v zavřené hospodě v družné zábavě a s muzikou. Pod okny se procházeli místní občané a mnozí litovali, že se nemohou připojit.

Stejný program byl připraven i na poslední večer, který družstevníci s ostatními brigádníky trávili v družné zábavě v místním kulturáku se spoustou jídla a pití a dechovkou.

Odsouzenci dali dohromady zbylou hotovost, takže byli celkem dobře zásobeni. Na bochník chleba, šišku salámu, basu piva a láhev něčeho ostřejšího to vyšlo, tak houby zle. Zábava se rozjela a vládla všeobecná spokojenost. I paní hostinská se zúčastnila a přispěla ze svých soukromých zdrojů nějakou buchtou.

„Skončili jsme, jasná zpráva“ znělo zrovna lokálem, když vtom se otevřely dveře a vstoupil pan asistent.

„Prosím vás, můžete jít se mnou?“ obrátil se podivně smutnýma očima na Káju a Jirku.

„Co se stalo?“

Jen zakroutil hlavou a ukázal směrem ven.

„Prosím vás, pomozte mi!“

Před hospodou stál autobus, který převážel ostatní brigádníky do kempu, kde byli ubytováni. Uvnitř bylo boží dopuštění. Střízlivý byl pouze řidič a asistent. Ostatní osazenstvo bylo evidentně neschopno samostatného konání. Vzorná studentka Emilka ležela na sedačce, a jakmile se probudila, mumlala něco o krásných traktoristech. Člen fakultního výboru SSM, který se významně zasadil o přísné potrestání osazenstva hospody, těch chuligánů, kteří tak závažně porušili zásady slušného chování mladého socialistického člověka, tiše zvracel v prostoru dveří. To ještě nikdo netušil, že se s ním budou opět setkávat po roce 1989 jakožto s význačným aktivistou v nové době.

Trestanci si tak kalich hořkosti vypili až do dna. Dovléci zmožené kolegy, kteří neměli v pijácké soutěži s družstevníky tu nejmenší šanci, do jejich chatek, aspoň elementárně je očistit a bezpečně uložit, byla pěkná dřina. Úklid autobusu byl naštěstí panem asistentem odložen na ráno, aby si jej mohli náležitě užít přímí účastníci.

Po hodině tvrdé dřiny bylo hotovo.

„Pojďte sem. Chlapi, já vám moc děkuju. Bez vás bychom to nezvládli.“ Pravil pan asistent. Otočil se a sáhl do batohu, odkud vytáhl láhev rumu. „A to máte ode mě. Vy už můžete, ne jako tihle…“ a máchl rukou do prostoru.

Večírek v hospodě byl tak sice narušen, ale jeho závěr byl veselý a nesl se ve znamení rumu. Incident totiž vypadal nebezpečně, nikdo nevěděl, zda se téhle aféry někdo nechytí a jestli nebudou po návratu na fakultu problémy. Za dané situace bylo vše v pořádku. Tolik vzorných studentů a svazáků v maléru…

Nakonec byli účastníci akce za hrdiny.

„To jsou ti, co vypili tu hospodu!“ říkalo se o nich.