Jak je nebezpečné studovat

Léta studentská jsou léta veselá, říká se. Pravda, vzpomínky na studentská léta patří mezi ty, které si neseme celý život. Bývají veselé i smutné, divoké i klidné a někdy dokonce těžko uvěřitelné.

Odborný asistent Ferdinand Modřinka byl osobou veskrze svéráznou. Již zralý muž po padesátce se na rozdíl od ostatních kolegů vyučujících nehonosil žádným titulem. Ne snad proto, že by byl odborně nedostatečně kompetentní, naopak, za svou kariéru dosáhl několika pozoruhodných výsledků, které byly řádně a úspěšně opublikovány v odborných časopisech, takže dosažení doktorátu či kandidatury věd, dnes PhD, by bylo věcí spíše formální. Pro pana Ferdinanda však bylo získání titulu věcí podružnou, nevýznamnou, ba zbytečnou. To, že nějaký ten titul by mohl mít kromě zvýšení akademické prestiže i příznivý dopad na výši jeho příjmů, to už ho nezajímalo vůbec. Nad materiální svět byl vysoce povznesen a světskou slávu považoval za polní trávu.

Svůj život zasvětil plně svému oboru, své vědě. Nějakým nedopatřením se oženil a jeho paní nezbylo, než s ním tento úděl snášet. Neměla to s ním snadné.

Velkým úspěchem bylo, když se jim asi po dvaceti letech působení v krajském městě podařilo nějakým zázrakem vyměnit byt v rodném okresním městě za byt v působišti pana asistenta, takže odpadlo každodenní dojíždění. Ale ani to se neobešlo bez incidentu.

Jedné krásné slunečné neděle si manželé Modřinkovi vyšli odpoledne na procházku do parku. Snad jarní sluneční paprsky, snad šumění řeky, snad vítězné výkřiky rybáře, který právě vytahoval z vody nějakou mřenku, způsobily náhlý záblesk v podvědomí pana asistenta. Dlouho marně řešený problém, který plně zaměstnával jeho mysl, byl náhle vyřešen!

„Mám to!“ zařval poněkud chraptivě a naprosto vyděsil svou paní, která nabyla dojmu, že manžel v zamyšlení spadl do řeky a tone.

„Nezlob se, teď mě to došlo, musím to napsat, abych to nezapomněl! Posaď se tady na lavičku, já si skočím na katedru to zapsat a za chvíli se vrátím.“

Paní byla zvyklá na různá překvapení, která ji soužití s manželem přinášelo, a protože budova fakulty byla skutečně nedaleko, tak pět minut chůze, rezignovaně pokývla hlavou a usedla na blízkou lavičku.

Pan asistent doběhl na fakultu, zapsal klíčový výpočet potřebný k vyřešení problému a vydal se nazpět zaplaven endorfiny a v naprosté euforii. Ta rychle vyprchala, když zjistil, že klíče, které měl u sebe, nepasují do dveří jeho bytu. Velmi rychle se ukázalo, že stojí před svým bývalým bytem v rodném okresním městě, kam v pohnutí mysli docestoval. Ještě, že nový nájemník zámky vyměnil, není vyloučeno, že by pan asistent zde i přespal. Snadno dovodil, že v euforii došel na nádraží, koupil si lístek a až u dveří svého bývalého bytu prozřel a uvědomil si, že za prvé už měsíc bydlí v krajském městě a za druhé, že již před několika hodinami zanechal svou drahou polovici na lavičce v parku. Bez klíčů.

Když pozdě večer dorazil zcela vyčerpaný a vyděšený domů, nalezl svou ženu klidnou jako obvykle. Byla na podobné situace připravená. Po hodině čekání dospěla k názoru, že manžel nejspíš přespí na fakultě na gauči a pro podobné případy měla uschované rezervní klíče u sousedky.

Je nutno poznamenat, že jeho občas poněkud zmatené chování mělo svoji příčinu. Pan asistent byl jako mladý muž totálně nasazen v Německu, kde vykonával otrockou práci pro Říši. A přežil bombardování Drážďan, to ohnivé peklo, kde, jak říkali očití svědkové, hořel i kámen. Bůh ví, co všechno musel vidět a co prožil. Možná proto měl trochu jinou stupnici životních hodnot, než mnozí jiní. Byl nesmírné hodný a laskavý.

Proto se nesmazatelně zapsal do historie fakulty coby zkoušející.

„Tak to bylo výborné, pane kolego, jen to drobné zaváhání u posledního důkazu mě mrzí. Bylo by to na velmi dobrou.“ hodnotil s úsměvem snahu zkoušeného studenta. Zkoušený se tetelil blahem a již se viděl ve veselé společnosti kolegů, jak jim sděluje, že přemohl proslulého Modřinku a zkoušku složil na první termín!

„Ale vy máte na víc, pane kolego, já vás znám, to by byla škoda, aby vám hyzdila index dvojka z tak zásadní disciplíny, jako je algebra“ pokračoval stále se usmívající pan asistent. „Tak přijďte za týden a to už to určitě bude výborná!“

Studentík jen nasucho polkl a odkráčel.

A tak to šlo pořád dokola. A u každého, kdo nedostal výbornou hned napoprvé, a to bylo opravdu hodně těžké. Měl své studenty rád, nechtěl jim ubližovat špatnou známkou, a proto je volal k opakovaným termínům, samozřejmě zcela mimo zákon, znova a znova. Traduje se, že rekord drží jistý student, který u něj byl devětkrát.             

Přednášky pana asistenta nebyly žádnou suchou teorií a výčtem příkladů, ale pestrým představením s řadou interaktivních prvků moderní dramatiky. Odbývaly se ve velké posluchárně se dvěma vchodovými dveřmi vpředu a vzadu, která byla rozdělena uličkou uprostřed a opatřena stupínkem, což bylo při nevelké postavě pana asistenta důležité. Tyto prostory obývali původně geografové, takže v zadní části místnosti byl jakýsi nepřehledný sklad visících i stojících velikých map všeho druhu.

V květnu bylo v posluchárně, obrácené na jih, vedro k zalknutí. Vyčerpané studentstvo sedělo, spíše leželo na lavicích a útrpně očekávalo věci příští.

Počínající globální oteplování však na pana asistenta nemělo pražádné účinky. Během pěti minut se rozdováděl a převáděl fascinující, nicméně poněkud nebezpečné představení. Na velkém stupínku poskakoval, prováděl řadu fyzicky náročných gymnastických cviků, jimiž zdůrazňoval brilanci matematických postupů, jimiž mířil ke klíčovému důkazu a zásadní větě, kterou odvozoval. Obzvlášť heroické výkony předváděl, pokud byl sám autorem elegantních nových řešení, kterých nebylo málo.

Jeho prořídlé jindy nepříliš upravené vlasy se zježily a postupně potírány novou a novou vrstvou křídy zářily v paprscích slunce co svatozář. Studenti na něj fascinovaně hleděli, avšak forma zde jasně potlačila obsah jeho sdělení. Jen pár jedinců se sklony k autismu stačilo sledovat tok jeho myšlenek.

A v tom to přišlo. Pana asistenta zmátl pohled do vytřeštěných očí studentů a nabyl dojmu, že jej plně chápou a prožívají podobnou intelektuální extázi, jako on sám. Proto se mocně odrazil od stupínku s cílem vskočit mezi lid. Ale ouha! Hrana stupínku byla zakončena lištou, která zastavila špičku jeho nohy, a pan asistent se nezadržitelně řítil střemhlav do uličky! Jak této pád vyrovnal, je záhadou. Buď jak buď, porušil několik fyzikálních zákonů a přistál v uličce bezpečně na obou nohou, zaklel a bleskurychle se otočil čelem ke stupínku. Oběma rukama popadl lištu a s mocným výkřikem ji po celé délce urval. Bůh suď, kde se v jeho drobném těle vzalo tolik síly.

S vítězným pokřikem vyskočil na stupínek, otočil se čelem vzad, popadl lištu jako Jan Železný oštěp a mocným vrhem jej zabodl do sbírky map na konci posluchárny. Studenti, kteří právě absolvovali vojenskou přípravu, mžikem zmizeli pod lavicemi. Když postupně vylézali, číhajíce, co ještě poletí, spatřili pana asistenta na okraji stupínku v pozici vítězného Herkula, jak na ně míří ukazováčkem a volá: „Jaká je to množina?“

Našlo se několik odvážných, kteří šeptem odvětili, že prázdná, což pana asistenta uklidnilo a pojal úmysl celou věc zapsat na tabuli.

Jak psal, opět se začal rozohňovat, což mělo za následek, že jeho písmo se začalo zvětšovat, a to natolik, že poslední symbol, avizovaná prázdná množina A, zabíral asi čtvrtinu povrchu tabule, čímž byla plně popsána. Tato situace jej evidentně podráždila, neboť začal pobíhat po stupínku a marně hledal houbu, kterou by část textu smazal, protože chtěl zapsat ještě nějaký příklad. Marně.

Obrátil se tedy na auditorium: „Máte houbu?“ oslovil dívku v první lavici. „Nemám, prosím.“ a ukazovala pro jistotu otevřenou kabelku. Když oslovil asi pět studentů v dosahu, nespokojeně zavrtěl hlavou. „Jak je možné, že tu nemáte houbu?!“, jakoby houba patřila k běžnému vybavení studenta odcházejícího na přednášku.

Vyběhl ze dveří a cválal chodbou, až narazil na další dveře. Rozrazil je a objevil se v posluchárně vzadu u skladu map.

„Máte tady houbu?“ zvolal na překvapené studenty v zadních řadách, jimž se znenadání objevil za zády. „Nemáme,“ sdělili popravdě.

Dveře se zabouchly a na chodbě se opět ozval dusot. Pan asistent vtrhl opět do posluchárny předními dveřmi a zvolal: “Vedle taky nemaj!“

Tím se situace stala neřešitelnou a výpočet příkladu byl uložen studentům jako samostudium.

Byl to krásný člověk. Někdy se takovým lidem říká čistí, to je asi to správné slovo. A jsem si jist, že utkvěl v paměti svých studentů víc, než mnozí jiní, byť ověnčení tituly. A vzpomenu-li na jeho životní osudy, stávám se k tomu, co se dnes píše o druhé světové válce, poněkud ostražitý.