Jak je nebezpečné pátrat v minulosti

Jakožto zralý muž vzpomíná pan učitel Snaživý na počátky své pedagogické praxe rád a s úsměvem. Stalo se však, že celkem nevinná a dobře míněná aktivita měla nakonec poněkud nečekaný až dramatický závěr.

Psal se rok 1985, a jak letopočet napovídá, uplynulo právě čtyřicet let od konce druhé světové války. Také ve škole se kulaté výročí pochopitelně projevilo a vedení školy se snažilo nějakou vhodnou formou je připomenout. Kromě obligátních nepříliš vkusných nástěnek se zrodila myšlenka připomenout dětem zejména místní historii ukončení války, poměrně bohatou.

Obec totiž leží na Českomoravské vysočině, v regionu, kde bylo velmi silné a aktivní partyzánské hnutí. Hluboké lesy a nepřístupné rokliny tvořily prostředí, ve kterém nalézali dobré zázemí, ze kterého vyráželi na jednotlivé výpady. Útočili především na infrastrukturu a transporty vojenského materiálu. Navíc byli silně podporováni místním obyvatelstvem. Mezi starousedlíky v místě i v okolních vsích žilo mnoho pamětníků, lidí, kteří pomáhali odboji materiálně nebo třeba jako kurýři, i aktivních účastníků odboje, jak západního tak východního.

Protože hlavní trasy osvobozeneckých armád střed vysočiny míjely, probíhaly zde tvrdé boje ještě několik dnů po oficiálním ukončení války. Právě na památku oněch prvních poválečných dnů občané kladli věnec na hrob sovětského vojáka, který padl asi tři dny po ukončení války. Zastřelili jej němečtí vojáci, kteří se snažili za každou cenu probít na západ, aby nepadli do rukou vojsk z východu, jejichž odvety za zvěrstva, která páchali ve východní Evropě, se právem obávali.

Pan učitel Snaživý se ujal tématu a uložil dětem, aby oslovily babičky a dědečky ve svých rodinách i mimo ně a poprosily je, aby zavzpomínali na smutnou dobu okupace a války a zejména na její konec a události, které se odehrály v jejich vsi. Děti se v pátek rozběhly do svých domovů v této i v sousedních vsích s úkolem vše zapsat a za týden se připravit na debatu o tomto tématu ve škole.

Děti přijaly tento úkol ochotně a těšily se na to, jak jim budou stařečkové vyprávět. Pan učitel se tedy vydal domů spokojen a byl docela zvědav, co zajímavého děti přinesou.

Když odcházel ze školy, potkal jako obvykle u vchodu paní Pavlačovou, která zde zastávala klíčovou funkci školnice již desítky let. Mohla by již pobírat zasloužený důchod, ale v pozici chodící školní a obecní encyklopedie událostí, o kterých se v obecní kronice nepíše, se jí stále velice líbilo.   

„Nedělejte to, pane učiteli, to není dobrý nápad!“ vybafla na zcela nepřipraveného pedagoga.

„A co, proboha, paní školníková?“ vykulil oči zmatený učitel.

„No aby ty děti sháněly nějaké drby o konci války tady u nás, to byste jim neměl ukládat.“

„Ale proč? Vždyť můžou zjistit zajímavé věci. A konec konců, už jsem jim to zadal.“

„Ale to jste neměl, to jste neměl, to je chyba.“

„Jaká chyba? Vždyť za pár let už taková možnost třeba nebude.“

„No, to uvidíte. Kdepak, staré věci se mají nechat spát, ještě z toho budou nějaké nepříjemnosti.“

„Ale jaképak nepříjemnosti!“ mávl rukou učitel a spokojeně se odebral domů s pocitem dobře vykonané práce.

Pravda je, že se v průběhu týdne cítil poněkud nesvůj, hlavně proto, že se na něj lidé ve vsi z ničeho nic stále usmívali a nejednou zahlédl něco jako spiklenecké mrknutí. Byl z toho zmaten a začal se obávat, že podivné varování paní školníkové přece jen mělo něco do sebe.

Uplynul týden a temné proroctví paní Pavlačové se začalo naplňovat. Děti začaly nosit záznamy výpovědí pamětníků. Všechno bylo na papíře a děti byly přímými účastníky rozhovorů, takže zpochybňovat jejich zjištění nebylo dobře možné, ačkoliv někteří lidé by byli rádi, kdyby se takové informace vůbec neobjevily.

To, že pamětní deska hlásající, že právě zde byla tajná partyzánská nemocnice, visí na jiné chalupě, než kde lazaret ve skutečnosti byl, to byl jen drobný detail. A konec konců, bylo to v jiné vsi, to příliš pozornosti nevyvolalo. I proto, že o této věci mnozí věděli, ale nechtěli se do citlivého tématu pouštět.

Podstatný problém byl, že z více svědectví vyplývalo, že s pomníkem na místním hřbitově, ke kterému každý rok směřoval průvod občanů, je to trochu jinak, než jak se píše na náhrobku.

Zde pochovaný muž byl skutečně zastřelen příslušníkem německé jednotky, která prchala na západ. Potud správně. Ostatní parametry události však byly poněkud odlišné. V první řadě nešlo o příslušníka ani sovětské, ani rumunské armády, které vedly v této oblasti vojenské operace. Podle vyjádření pamětníků šlo o německého konfidenta odněkud z Jugoslávie, který se chtěl zachránit tím, že se snažil naskočit na jedoucí německé vozidlo, ale byl osádkou zastřelen.

Jak se ukázalo, slavili občané konec války na velmi nepatřičném místě po dlouhá desetiletí. S tím se muselo něco udělat. Zasedl národní výbor, proklel mnohokrát snaživost pana učitele a rozhodl, že bude postaven jiný pomník, který bude věnován všem obětem války. Ten na místě dosud stojí a občané si u něj připomínají konec války s pocitem, že je to opravdu na patřičném místě. Náhrobek jugoslávského spolupracovníka německých okupantů už jen tiše chátrá na místním hřbitově.

V pondělí ráno vstupoval pak pan učitel Snaživý do školní budovy, kterou pečlivě hlídala paní školníková: „Vidíte? Já vám to říkala, že to nebyl dobrý nápad!“

„Víte co, paní školníková? Já si nakonec myslím, že byl. Aspoň jsou věci tak, jak mají být!“

Pomníky je třeba budovat obezřetně. Kolik už jsme jich zbourali! A kdo ví, jak jednou dopadnou ty nové…